Analýza příčin kritického úbytku sýčka obecného (Athene noctua)
Tento článek leží 14 měsíců v nejmenované redakci. Dosud jsem neobdržel ani pitevní nález (recenzní posudek), ani mi práce nebyla vrácena jako nevhodná. Údajně „se líbí“ a má vyjít. Uvidíme. Možná v příští pětiletce…A jinak je tedy volný k opublikování v aktivní redakci.
Analýza příčin kritického úbytku sýčka obecného (Athene noctua)
The analysis of reasons of critical decrease of Little owl (Athene noctua)
Karel Zvářal
Dukelská 3980, 76001 Zlín, Czech republic
Úvod
Sýček obecný (Athene noctua) byl ještě v první polovině dvacátého století hojnou synantropní sovou. Úkryty a hnízdní prostory vyhledával v rozličných dutinách a temných zákoutích lidských staveb. Vyskytoval se také běžně i mimo zastavěné oblasti- v sadech, alejích a lomech, nikoliv však v lesích. Je to tedy původní obyvatel otevřené krajiny řídce zarostlé stromy, kde hnízdí v dutinách stromů nebo skalních štěrbinách i dnes, jako např. ve Středozemí. Ve druhé polovině dvacátého století začal být pozorován úbytek této sovičky, přičemž z mnoha oblastí vymizel úplně. A to nejen u nás, ale ve velké části střední a západní Evropy. Příčin tohoto úbytku je popisována celá řada. Někteří autoři více akcentují vliv zemědělské činnosti a zhroucení potravního ekosystému, jiní vlivy klimatické, vliv dopravy, nebo predační tlak. Navzdory drastickému úbytku se i v dnešní době můžeme setkat místy s početnou mikropopulací sýčka. Existence těchto refugiálních populací je v rozporu s hypotézami o tradovaných příčinách úbytku sýčka. Tato práce si klade za cíl analyticky rozebrat jednotlivé popisované příčiny úbytku na konkrétních případech s pomocí přímých a nepřímých důkazů. Snahou je vnést nový pohled na podceňovanou příčinu úbytku sýčka- zásadní změnu architektury ve druhé polovině dvacátého století.
O příčinách vnitrodruhových
Na „kauze Sýček“ mě zneklidňuje od začátku jedna věc. V zahraniční literatuře, stejně jako v naší, se píše o vymizení. Pojem vymizení říká, že o příčinách úbytku nemáme jasno, jelikož nejsou statisticky podchyceny, a proto se používají obecně platné příčiny, které dozajista také spolupůsobí, i když není známo v jakém poměru. Pojem vymizení si překládám proto jako záhadné zmizení nebo zmizení beze stop. A sám sebe jsem se ptal: jak může hojný synantropní pták takto záhadně zmizet? Alarmující až nevysvětlitelný je pokles početnosti sýčka v některých západních zemích, kde nejsou ani diskutované tuhé zimy, ani životní prostředí zatížené pesticidy. Např. v Lucembursku poklesla početnost sýčka asi čtyřicetinásobně (z 3400-4200 párů v šedesátých letech na 80-150 párů na konci století), Rakousko uvádí pouze 60 párů, Švýcarsko 30-40 párů (HAGEMEIJER, BLAIR 1997). A protože takto strmý pokles nemá analogii s žádnou jinou sovou nebo dravcem Evropy, dovolím si prohlásit, že sýček nevymizel, nýbrž byl vyhuben!!! Kým? Snad ne člověkem? Přihořívá: lhostejností.
Jak se mohlo stát, že dříve hojný, obecně známý, spíše méně než více oblíbený producent „půůjď“(však ty víš kam) „nikým neviděn nás bez rozloučení opustil“? Tedy vymizel. Právě proto, že to byl jen obyčejný, kropenatý, všudypřítomný brach, si jeho kadáverů nikdo nevšímal: „ No co, sýček... Těch u nás je!“
Sýčkův souputník po lidských stavbách, tedy sova pálená (Tyto alba), je naopak charakterizována jako „nejhezčí mezi sovami“, byla k preparaci pravděpodobně donášena častěji. Preparátoři většinou znají původ a osud nalezeného ptáka a mohli by být studnicí vědění. Další druhovou výhodou sovy pálené jsou její daleké pohnízdní rozlety mláďat a dvojí hnízdění v troficky příznivých letech. Zatímco u ní nejsou výjimkou přesuny přes polovinu Evropy, resp. řádově ve stovkách kilometrů, sýček se usazuje v okolí domova a jeho rozlety jsou v řádech kilometrů, maximálně v řádech desítek kilometrů (HUDEC @ kol. 1983). Proto když u nás vyhladoví velká část populace sovy pálené, během další sezóny jsou dobrá hnízdiště opět obsazena z dálky doletěnými „newcomery“. Dojde-li u sýčka k podobnému problému, trvá delší dobu, než se populace vzpamatuje, tedy doplní původní stavy. A je-li dnes někde stav nulový, asi dlouho ještě bez lidského zásahu takový zůstane.
O sýčkovi víme, že je to sova s relativně malými nároky na velikost teritoria. GRZYWACZEWSKI 2002 studoval pomocí telemetrie velikost teritoria sýčka na jihovýchodě Polska. V květnu byla v průměru
Domnívám se, že při naředění populace do téměř nulových (dnešních) hodnot denzity by sýček své potravní teritorium dokázal v případě potřeby- tj. při přechodném nedostatku potravy- zvětšit až na několik kilometrů čtverečních. Pokud se tak neděje, lze z toho vyvodit premisi, že tento problém, tedy diskutovaný nedostatek potravy, nehraje u vymizení sýčka klíčovou roli.
Změny v krajině a používání pesticidů
Se zprůmyslněním zemědělství došlo k silné destrukci biotopů, kde sýček byl dříve početný. Většina luk byla zorněna a staré doupné stromy vykáceny. K těmto změnám docházelo u nás zejména v průběhu 50.- 80. let, kdy zmizela mozaikovitá pestrost políček a s ní i vhodné biotopy pro většinu zvířat volné krajiny. Nejlépe je tento pokles doložitelný na statistickém úbytku kmenových stavů lovné zvěře. Jenže strmý pokles početnosti sýčka pokračoval i v době, kdy již k žádným negativním změnám nedocházelo, ba spíše naopak se jednalo o mírné zlepšení stavu, tj. v devadesátých letech minulého století (SCHROPFER 2000, VAN´T HOFF 2005).
Jiné druhy dravců a sov volné krajiny takto citlivě na změny nereagovaly. Např. u kalouse ušatého (Asio otus) jsem na Zlínsku zaznamenal od konce šedesátých let asi trojnásobný pokles, tj. z 20-30 párů/100 km2 v roce 1969-1971 na 6-10 párů v letech 2002-2005. Příčinou tohoto poklesu je zornění luk a jejich přeměna v „bezhraboší“ ornou půdu a pokles pícnin z 25% na dnešních cca 8%. Dá se vyčíst, že pokles početnosti kalouse je přímo úměrný snížení rozlohy vhodných lovišť. U sýčka došlo na Zlínsku k poklesu téměř na nulový stav. Ojedinělé hnízdící páry a nespárovaní ptáci jsou zjišťováni nepravidelně v počtech 1-3/ 1000 km2 (vlastní pozorování). Přitom na konci 60. let odhaduji tehdejší hustotu sýčka okolo 30 párů/ 100 km2. Sýčci byli v každé vesnici, např. v Příluku (ZL) nejméně 3 páry, Zlín- město nejméně 3-4 páry (městský park, Lešetín 1-2 páry, Cigánov), Vizovice- nejméně 4 páry: Těchlov, Razov, Čamínky, zámek (B. HOLÍK in verb.). Poštolka obecná (Falco tinnunculus) svou početnost také nijak dramaticky nesnížila. Došlo pouze k přesunu části hnízdišť do měst, kdy synantropní populace viditelně vzrostla (12-16 párů/ 100 km2), zatímco s úbytkem vrány (Corvus corone) a straky (Pica pica) přišel pokles hnízdních párů ve volné krajině. U káně lesní (Buteo buteo) nebyl zaznamenán v průběhu 40-ti let žádný pokles a její početnost je asi 20 párů/ 100 km2. Puštík obecný (Strix aluco) je na Zlínsku nejpočetnější myšilovný predátor a dosahuje hustoty 40-60 párů/ 100 km2. Výr velký (Bubo bubo) zaznamenal nárůst početnosti z 0,5-1 lokalit výskytu na 1,5-2 lokalit/ 100 km2 za posledních 20 let. Z dřívějších dob nemám o této sově žádný poznatek. Sova pálená (Tyto alba) se ve Vizovické pahorkatině vyskytuje pouze při pohnízdních rozletech mláďat a její hnízdiště mi nejsou známa. Sýček je v porovnání s ní tedy přizpůsobivější, resp. otužilejší, poněvadž historicky je na Zlínsku jeho výskyt znám z obcí do nadmořské výšky 400-500m. Sova pálená je v dnešní době početnější v úvalech, když např. v sousedním okrese Uherské Hradiště hnízdí do 20 párů (POPRACH in litt.).
Některé druhy sov zaznamenaly v posledních desetiletích v České republice dokonce nárůst početnosti (Glaucidium passerinum, Aegolius funereus, Strix uralensis) (ŠŤASTNÝ, BEJČEK, HUDEC 2006, VERMOUZEK @ kol. 2004). V lesním hospodářství přitom k téměř žádným změnám nedošlo a většina druhů sov loví často nad přilehlými loukami hraboše (Microtus sp.). Jsem proto přesvědčen, že změny v krajině ani používání pesticidů nejsou rozhodující příčinou katastrofálního úbytku sýčka. Vliv cizorodých látek by se přece projevil i na jiných dravcích a sovách!!! Např. reprodukce jestřába lesního (Accipiter gentilis) zůstala nezasažena a tito ptáci odchovávají pravidelně 2-4 mláďata bez ztrát na vejcích nebo mláďatech. Podobně i krahujec (Accipiter nisus) odchovává 3-6 mláďat. Početnost krahujce je nejvíce limitovaná kolizemi s neviditelnými překážkami: rezavý nebo zasněžený plot, drát, prosklené velké plochy- zejména rohová prosklení nebo krčky. Jestřáb je v nemilosti u holubářů, drobnochovatelů a některých myslivců odnepaměti (koše, železa, zástřely), takže přežívají jen ti nejopatrnější.
Destrukce biotopů a s tím související úbytek resp. (hypotetický) kolaps potravní základny rovněž není jednou z hlavních příčin, neboť ve stejném období došlo k nárůstu početnosti některých sov a jiných synantropních ptáků. V období poklesu početnosti sýčka došlo k velmi prudkému nárůstu početnosti hrdličky zahradní (Streptopelia decaocto) a zejména městské populace kosa černého (Turdus merula), který představuje pro sýčka kořist na hranici zvládnutelnosti, ale hlavně v zimních měsících při nedostatku hrabošů je vedle pěvců u krmítek ideální kořistí. Došlo však k vymizení vrabce domácího (Passer domesticus), který na moderních budovách postrádá přirozené otvory pro hnízdění a jehož se rovněž týkají úhyny ve vertikálních dutých stavebních prvcích (viz. níže). Rušení chovů domácích zvířat (drůbež, králíci, skot, ovce, prasata) a zánik zemědělských družstev přispěl rovněž nemalou měrou k úbytku vrabce a myši domácí (Mus musculus) jakožto potencionální potravy pro sýčka. V době latentního výskytu hraboše vyvstává totiž problematika dostatku potravy jako limitujícího faktoru do popředí. V roce gradačním nebo progradačním je sýček zřejmě schopen plně uspokojit potřeby mláďat lovem hrabošů.
Jelikož je sýček závislý potravně především na společenství zoofauny lučních porostů, je nanejvýš potřebné dbát o udržení stávajících ploch, případně obnovit některé zaniklé. Častý požadavek na pravidelnou údržbu všech lučních porostů není prakticky prosaditelný, a domnívám se, že ani věcně opodstatněný. Vedle luk 1-2x ročně kosených jsou i plochy sečené nepravidelně, tj. 1x za 2-3 roky, případně jsou vypalovány. Na těchto nesečených loukách probíhá přirozený a nerušený vývoj všech původních živočichů. Teorie některých ekologů, že přes vysokou vegetaci se sýček nedostane ke své hlavní kořisti, hrabošům a žížalám, má své opodstatnění, i když pouze částečné. Kromě těchto neudržovaných ploch je velké procento luk pravidelně udržovaných, které mohou ptáci využívat. Oni však navštěvují i plochy neudržované, jelikož také tam nacházejí potravu. Hraboš vytváří v okolí svých norek vykousaná místa, výhrabky a chodníčky, kde je snadněji dosažitelný. Ne každý pokus sovy je úspěšný, jelikož hraboš je hbitý, ale strategie lovce s neúspěšnými pokusy počítá. Např. kalousi nebo motáci (Circus sp.) si vedou při lovu ve vysoké vegetaci překvapivě dobře, přestože v případě volby upřednostňují povrch s nízkou vegetací. Sýček loví raději z nízkého posedu než při letu nad porosty, takže preferuje okraje těchto teritorií, kde může snadněji kořist zaměřit a ulovit (tzv. okrajový efekt). Proto je velmi žádoucí kolem polních cest, na mezích i na lučních porostech udržovat keře nebo solitérní stromy, příp. liniovou zeleň, která značně sýčkovi usnadňuje lov kořisti, zejména hrabošů.
A co loví tedy v letech latence hraboše? Zkolabuje sýček v době vyvádění mláďat energeticky a podlehne parazitům (EXO
Námitku, že sýček je v porovnání s jinými druhy dravců a sov k pesticidům citlivější, nesdílím. DANKO 1987-1991 ve zprávách SVODS uvádí dobrou reprodukci sýčka v konci 80. let, kdy u nás vrcholila intenzifikace a chemizace zemědělství (ZVÁŘAL 2002). Průměrný počet mláďat 3,62 na úspěšné hnízdění je srovnatelný s historickými údaji, kdy u nás k používání pesticidů nedocházelo: 3,68 mláďat na úspěšné hnízdění ( HUDEC 1983). Přitom v některých letech nebyly zjištěny žádné ztráty: 1988, 1990 (DANKO 1990, DANKO 1991). Do dnešního dne jsem nezaznamenal jedinou nesouhlasnou reakci na můj příspěvek z roku 2002, kde tento polemický názor komentuji. V případě konkrétně doložených nálezů nebo argumentačně podložených hypotéz by tomu bylo nepochybně zcela jinak.
V podstatě souhlasně vyznívá zpráva E. Hrtána, který v roce 1983 kroužkoval 8 mláďat sýčka obecného na podstřešních prostorách zemědělského družstva (HRTÁN in DANKO 1985). Tak vysoký počet mláďat svědčí jednak o dostatku potravy (v zásobě 2 mladí potkani a 3 hraboši), a zejména o nepotvrzené hypotéze negativního působení cizorodých látek. V osmdesátých letech bylo používání chemických preparátů v agrotechnice běžnou záležitostí, jak vidno také z tohoto případu, sýček vyvedl početné potomstvo bez viditelné újmy.
Ne všechny změny v krajině však měly na sýčka negativní dopad. Nezanedbatelným a tentokrát pozitivním vlivem ve prospěch sýčka je rozmach veřejného osvětlení ve druhé polovině minulého století, zejména potom v jeho závěru. V minulosti (před sto lety) se vesnice i města po setmění ponořily do úplné tmy (nov Měsíce), zatímco dnes sýček může u lamp lovit můry, po deštích na chodnících žížaly, pod osvětlením i hlodavce, hmyz, pavouky a spící ptáky. Tento faktor (nasvícení biotopu) nejenže usnadňuje, ale fakticky umožňuje lov kořisti, jejíž četnost se přitom nijak prokazatelně nesnížila! Kořist, kterou by za normálních okolností v téměř absolutní tmě nedokázal normálně vypátrat sluchem, je při intenzívním nasvícení intravilánu i části extravilánu významnou částí sýčkova jídelníčku!!! Potravní problém, tedy nedostatek potravní základny, je většinou dnešních ornitologů zmiňován jako hlavní příčina katastrofálního úbytku sýčka. Proto bych rád podtrhl tento dosud nikde nepublikovaný (tzn. vlastní) argument, tedy nasvícení loviště s pohyblivými drobnými a neslyšnými druhy kořisti, tj. zejména bezobratlými (Evertebrata), v návaznosti na malé nároky na rozlehlost potravního teritoria (viz. výše), neboť tyto teoretické úvahy o limitujícím nedostatku potravy nemají žádný věcný ani logický základ.
Vliv tuhých zim
Obecně lze tento faktor považovat za limitující v případě současného nedostatku potravy. V zimním období hyne část populace všech dravců a sov, kteří pro vysokou sněhovou pokrývku se nedostanou k potravě. Ovšem krutá zima není každý rok a ptáci tyto ztráty nahradí novým potomstvem. Silný mráz sýčkovi sám o sobě nevadí, to by museli pomřít všichni ptáci v odchovnách a zoo během několika málo let, resp. zim. Navíc: sýček, jako jediný z mála, má ve své strategii přežití zakalkulováno vytváření potravních zásob na horší časy. To nečiní ani puštík obecný, ani sýc rousný, přestože žijí v nesrovnatelně tvrdších podmínkách - pouze kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum): ve vysoké nadmořské výšce s často metrovou vrstvou sněhu, námrazou a větrem by jinak snad přežít ani nešlo. Sýček je pták nižších nadmořských výšek (do 300-
Mikroklima v zástavbě je nesrovnatelné s drsnými podmínkami horského lesa- tam lze hovořit opravdu o tuhé zimě. Sýček vysedává rád v závětří na ranním sluníčku nebo u komína či šachty, odkud cítí proudění tepla. Jelikož jsem se nikde nesetkal s použitelnými statistickými údaji o zmrzlých a vyhladovělých sýčcích, dovolím si tuto teorii vymizení (tedy teorii tuhých zim) považovat za nepodloženou spekulaci.
O opaku svědčí např. 2 studie I. Kitowského. V první z nich (KITOWSKI @ GRZYWACZEWSKI 2003) popisuje sledování populace sýčka ve městě Chelm v jihovýchodním Polsku (obr.1). Ve městě se 70000 obyvateli zjistil v letech 1998-2000 vysokou denzitu sýčka: 4,0-5,3 teritorií/ 10 km2, resp. 14-19 teritorií celkem. Tj. stav, který byl v České republice vcelku běžný před několika desítkami let. Jak se tak početná populace uživí na relativně malé ploše s minimem lučních porostů? Neboť zimy byly u našich severních sousedů nepochybně stejně tuhé jako u nás ( např. 1996, 1997). Žijí tam též kuny (Martes sp.) a kočky (Felis) (viz. níže), je tam dokonce i doprava (viz níže). Přitom sýčci byli zjišťováni převážně v centru zástavby, jen menší část žije při okrajích města s možností výletu do polí a luk. Ve druhé studii (KITOWSKI 2000) polský autor popisuje početnou populaci sýčka na hranicích s Ukrajinou, v místech opuštěných a rozpadajících se farem, resp. starých zemědělských družstev (obr.2). V regionu Zamosc (celkem 90-120 párů) zjistil jednoznačně největší denzitu právě na těchto zanedbaných místech s hojným výskytem predátorů (Strix aluco, Asio otus, Martes sp.). V těch místech není patrný ani vliv predátorů, ani vliv tuhých zim. Sýček zde nachází zejména dostatek úkrytů v polorozpadlých a neudržovaných budovách (ruiny se spoustou děr). Tedy to, co mu dnešní sterilní a uhlazená architektura nabídnout nemůže!!!
Vliv predátorů
Nárůst populace kuny skalní (Martes foina) měl nepochybně velký vliv také na mortalitu sýčka. A to nejen predací mláďat, ale i dospělých ptáků, resp. samic. Samička sýčka sedí na snůšce i u mláďat velmi pevně. Jelikož kuna pravidelně prolézá půdní prostory, hlavaté vrby a jiné vykotlané stromy, je více než jisté, že její obětí se stala podstatná část populace sýčka. Je to ten rozhodující vliv? Domnívám se, že tomu tak není. Jak již bylo zmíněno výše, v době vymizení sýčka byl registrován nárůst početnosti sov (Glaucidium passerinum, Aegolius funereus, Strix aluco). I když v případě puštíka se jedná spíše o podhodnocené stavy v minulých mapováních, ale také nárůst početnosti jiných ptáků, z nichž nás zajímají více ti synantropní (Turdus merula, Streptopelia decaocto, Columba livia). Sýček je pták hnízdící v různých škvírách, za pozednicí, ve starých holubnících (bezpečná budka na stěně), větracích šachtách, atd. Podobná místa vyhledávají i jiné druhy (Corvus monedula, Phoenicurus ochruros, Motacilla alba, Apus apus, Passer domesticus). Ačkoliv se těchto druhů také týká problém predace kunou, u žádného z nich není situace zdaleka tak kritická jako u sýčka.
Argument některých kolegů, že sýček „se nenechá chytit“ -tedy chytit puštíkem nebo kunou, považuji za absurdní až směšný. Predátoři na svou potenciální kořist dokáží dlouho trpělivě čekat, aby ve vteřině prudce zaútočili. Puštík je určitě schopen sýčka ulovit, domnívám se však, že tato hypotéza se zveličuje, neboť existují příklady o blízké koexistenci. Sýček s puštíkem často sdílí stejný biotop (MASTRORILLI 2005) a není tam patrný konkurenční ani predační tlak. V Bergamu v severní Itálii na studijní ploše 23,5 km2 zjistil 34 teritorií sýčka, 19 teritorií puštíka, 1 teritorium sovy pálené, 3 teritoria výrečka malého. Avšak na mnoha vhodných místech- z pohledu potravní nabídky a konkurenčních predátorů, je sýček často jediným (svrchovaným) nočním ptačím predátorem, resp. mohl by být, kdyby nevymizel.
Vliv dopravy
Automobilová doprava je každoročně příčinou smrti milionů zvířat. Zejména těch, kterým nahřátý povrch vozovky nabízí více potravy, např. hmyzu: Erinaceus sp. Chiroptera, Amphibia aj., nebo zde berou poztrácené zrno (ptáci). U cest loví přebíhající hraboše a myšice (Apodemus sp.) také jiné druhy sov (Tyto alba, Asio otus, ,Asio flammeus, Strix aluco). Tito ptáci bývají zejména v zimních měsících a v době krmení mláďat nalézáni sraženi na asfaltu. Rovněž jiná zvířata, jimž je vrozená opatrnost (kuny, lišky, kočky, psi) bývají někdy obětí automobilové dopravy. Je však mnoho míst, kde auta nejezdí vůbec, ale se sýčkem se tam nesetkáme. Jelikož ani u vlivu dopravy na mortalitu sýčka žádná oficiální statistika neexistuje, dovolím si problém úhynu sýčka na cestách považovat za nepodstatný.
Návrh managementu údržby krajů cest spočívající v nesečení těchto ploch v květnu- červenci (SCHROPFER 2000), kdy zde sýčci loví a stávají se obětí kolize s auty, přinese ten efekt, že ptáci slyší pískající, hryzající, hrabající hraboše ve vysoké trávě a budou na ně číhat posedáváním na živičném povrchu.
Vliv moderní architektury
V roce 1984 mě při rozhovoru s p. Šimšalíkem z našeho (zlínského) ČSOP utkvěla tato věta: „To bys nevěřil, kolik k nám někdy připlave ptáků.“ Jmenovaný pan pracoval na čističce odpadních vod v Malenovicích, a po mém dotazu, jestli se ptáci neutopí v sedimentačních nádržích, mě ujistil, že jsem se nepřeslechl, že oni opravdu připlavou- rozuměj: přitečou kanálem. Tehdy jsem tomu nepřikládal mnoho důležitosti. V ornitologické ani ochranářské literatuře jsem pasáže o tomto úhynu nenašel a považoval jsem to tedy za okrajový problém. Avšak později jsem se s tímto jevem sám několikrát setkal jako faremní zootechnik, když při vypouštění retenční jímky v Březůvkách (ZL) mě zaujaly mrtvolky vrabců domácích (Passer domesticus, sýkor (Parus major) a žluny (Picus sp.) vznášející se na hladině ve zpěněné a kalné vodě. Špatně se počítaly, ale jednalo se celkem o několik desítek ptáků v průběhu necelých tří let. Bylo jasné, že drtivá většina z nich se neutopila v jímce, ale byla donesena vodou z dešťových srážek. V prázdné jímce jsem nenašel kromě jednoho kosa nic, zato po intenzivních srážkách a naplnění jímky se tyto ptačí kadávery objevily. To znamená, že tito ptáci sjeli okapovými svody až dolů, odkud se již nedokázali dostat zpátky a byli spolu se smetím splaveni do jímky.
Hnízdění sýkor v plotních sloupcích je známý a dnes pro mnohé ornitology již banální úkaz. Dvoumetrovou rezavou a zdrsnělou rourou se tito čiperní ptáci dokážou vyškrábat nahoru, i když je to stojí nepochybně velké úsilí. Snaha sýkory přespat nebo zahnízdit v desetimetrové plechové nebo novodurové rouře se ji často stává osudnou.
Proč píšu o vrabcích a sýkorách v práci o sýčkovi? Ten přece v okapových a novodurových rourách nehnízdí! Ano, nehnízdí, protože tudy proleze jen jednou!!! V devíticentimetrové rouře se nedokáže ani otočit, aby nabral zpáteční kurs. Nález mrtvého sýčka v okapové rouře uvádí např. Grzywaczewski in verb. Proč hlášení tohoto druhu není více vyplyne z následujících pasáží. Přestože má sýček ostré drápky, silný zobák a lezecké schopnosti, ve svislé novodurové rouře mu jsou k ničemu. Že je novodur ideální materiál si všimli i belgičtí ornitologové, kteří budky pro sýčka opatřují vodorovnou novodurovou rourou („kanálem“), aby se do budky nedostala kuna (MARIÉ, LEYSEN 2003) (obr.3). Skončí-li sýček po sjetí okapovým svodem v kanalizaci, lze opravdu hovořit o vymizení: v tichosti a bez důkazů zmizí z povrchu zemského.
Další obdobnou „střešní budkou“ (alias živolovkou) se stejným efektem jsou (resp. mohou být) komínky záchodových stoupaček. Průměr dutiny je pro sýčka vyhovující (10-
Další dutý vertikální stavební prvek, tedy komínová roura, je též příčinou úhynu spousty ptáků (Passer domesticus, Parus sp., Corvus monedula, Strix aluco, Tyto alba, Bubo bubo, Turdus merula, Columba sp., Phoenicurus ochruros, Picus viridis, Delichon urbica, Apus apus, Ciconia ciconia) aj. Tento jev již je ornitologům znám lépe. Bývá popisován často jako pád ptáků do komína. V některých případech tomu tak skutečně je. Zejména mladí ptáci, kteří se s tímto vynálezem lidské civilizace ještě nesetkali, chtějí dosednout na vrchol (resp. plošinku) vysokého válce, např. čápi. Místo plošinky však zeje bezedný chřtán, do kterého se při dosednutí propadnou a odkud se mnozí z nich nedokážou vyškrábat.
Domnívám se, že dutinoví ptáci, mezi něž patří i sýček, vidí v komínové dutině potencionální úkryt nebo hnízdiště. Proto tito ptáci do komína povětšinou nespadnou, ale zcela klasicky se spustí do temnoty ve snaze dutinu prozkoumat. Např. DIVIŠ (1996) popisuje nález 25 puštíků v komíně chaty. Přestože je puštík rozený lezec, který hravě překoná mnohametrové převýšení v kolmých stromových dutinách, na záludnosti architektury nestačí. Takových případů uhynulých puštíků mám na Zlínsku doloženo více než 150. Z hovorů se všemi chataři vyplynulo, že jsem jediný, kdo ví o jejich „tajemství“!!! Sami nikam nepsali, ani nikoho nekontaktovali. Pouze někteří chataři mají srdce a opatřují vyústění komína korouhví nebo králičím pletivem, příp. alespoň stříškou. Dokonce majitelé loveckých chat s tímto problémem nedělají vůbec nic! Např. syn správce jedné lovecké chaty v okrese Uherské Hradiště se mému příteli R. Viktorovi pochlubil celou hrstí kroužků z puštíka. Myslíte, že mám z tohoto zdroje alespoň nějaké zpětné hlášení? Žádné zpětné hlášení, žádnou mřížku: mrtvý puštík- dobrý puštík! Domnívám se, že jeden vykřičník na takový projev lhostejnosti a beznaděje stačí, neboť jsem na tento jev upozorňoval ve svých příspěvcích několikrát bez jakékoliv odezvy (ZVÁŘAL 2002, ZVÁŘAL 2004). S vymizením sýčka vymizely také základní lidské hodnoty. Jako vrchol arogance a hlouposti na mě působí věta kolegy(?)- takéornitologa k problematice svislých dutin: „ …když bude chtít, tak z toho vyleze“... Ty jo! Geniální závěr! Tak potom tedy nedělejme nic, nechraňme zvířata: když budou chtít, zachrání se sama!!!
Jelikož oficiální statistika úhynu ptáků v komíně opět neexistuje, musí se člověk spokojit s vlastními poznatky nebo publikovanými články na toto téma. Přitom je zajímavé až pozoruhodné, že úhyn v komínech spousta ornitologů nejenže bagatelizuje, ale přímo tabuizuje a ignoruje. Jak jinak chápat reakci zakladatelů Skupiny pro výzkum a ochranu sýčka (ILOWG), kterým jsem po neúspěšném snažení u nás napsal dopis se svými poznatky a názory. Z pěti oslovených mi odpověděl jediný, a to ještě nemastnou neslanou „diplomatickou“ formou. V západní Evropě je úhyn ve svislých stavebních prvcích popisován jako NEŠŤASTNÁ NÁHODA –accidental mortality (BULTOT, MARIÉ, NIEUWENHUYSE 2005), přitom jako poslední (pátá) z uváděných příčin. Na moji námitku, proč nezkusí pořadí otočit, protože to není žádná náhoda, nýbrž zákonitý jev, neodpověděli…
To je asi tak, jako bych obsazení budky (dřevěné, dřevocementové, plastové, kovové, svislé, vodorovné- zkrátka jakéhokoliv typu) cílovým druhem chápal jako (ne)šťastnou náhodu!(???) Přece pták hnízdící v dutinách prolézá (téměř) všechny přístupné dutiny v okolí, přestože má „pod nosem“ pěknou ležatou budku. Je mi trapné psát tyto řádky, ale bohužel musím. Když někteří neznají abecedu etologie a domnívají se, že pták si prohlédne a obsadí pouze vhodnou dutinu a tu vertikální ignoruje (…a nikdy na ni ani nepohlédne…). „Sýček preferuje vodorovné dutiny“, mě ujišťují kolegové. Nevím sice, odkud tento poznatek mají, ale pojem preference přece NEVYLUČUJE zájem sýčka o jinou (vertikální) dutinu.
Co pomůže potom psát sáhodlouhé články opentlené satelitními snímky obsazených biotopů s hlavatými vrbami, když o kus dále je ve stejných biotopech nenajdeme - v zástavbě navazující na louku s hlavatými vrbami. Nestačí vědět, že poslední populace žije ve vrbách. My musíme vědět, proč se ze Steinkauze stal „Willowowl“! Proč má zástavba negativní dopad na výskyt sýčka (ve Flandrech), když před několika desetiletími tomu tak nebylo. Mít dobře zmapovaná poslední refugia (resp. centra výskytu) je jistě dobrá věc. Ale my musíme vědět, proč sýček v místech s dobrou potravní nabídkou, s nabídkou bezpečných budek, bez výskytu puštíka, vymizel, a nevypadá to, že by se chtěl vracet. Každý jev má svou příčinu. Spokojit se s pouhým popisem události bez snahy jev vysvětlit mě připadá jako pouhopouhý alibismus- „My o tom víme…“
Úhyn ve větracích šachtách je znám i u nás jako mortalitní faktor sýčka (SCHROPFER 2000). Jelikož nikde žádná oficiální statistika úhynu neexistuje a jelikož mám své zkušenosti se všeobecnou lhostejností, jsem přesvědčen, že je to závažnější příčina, než by kdo očekával. Větrací šachta je navrchu vyzděna cihlou a je příjemná pro dosednutí, neboť je zprvu vodorovná. Ptáci se po různě dlouhém a váhavém rozhlížení nakonec spustí dolů, odkud mohou, ale také již nemusí vylézt zpátky. Pták neleze do úkrytu s vědomím nebezpečí. Naopak, je to pudová záležitost a je jen otázkou času, resp. opakovaných průzkumných návštěv, než dojde k osudové poslední. Pokud někdo najde v šachtě šramotícího živého ptáka, tak ho vypustí a nikam o tom nepíše. Pokud najde ptáka již mumifikovaného, hodí jej do odpadu nebo zahrabe a nikam o tom nepíše. Pokud pták najde vhodný komín, se kterého jde vylézt, tak v něm možná i zahnízdí. A takové případy již veřejnost většinou zaregistruje. Buďto jako nežádoucí „problém“ (komín zadělat!), nebo naopak jako vítanou medializovatelnou záležitost.
V zástavbě se tedy sýček setkává s nepřeberným množstvím svislých dutin: komíny, šachtami a okapovými svody. Zdálo by se, že alespoň ve volné krajině mu nebezpečí nehrozí. Opak je pravdou! Vymizení sýčka z volné krajiny, vedle změn v zemědělství a likvidace rozptýlené zeleně, mohou způsobovat betonové elektrické sloupy známé jako „sloupy smrti“. Na moji výzvu, ať mi ornitologové pošlou svoje poznatky o hnízdění ptáků v dutinách sloupů, jsem též nedostal žádnou odpověď (ZVÁŘAL 2004). Není divu, neboť jsem záměrně zamlčel podstatný fakt: sloupy jsou duté po celé délce a zasahují 1,5-
Přitom světlost dutiny v horní části je pro sýčka ideální, tj. 9-
Úhyn ptáků v napajedlech, jímkách, nádržích na melasu apod. je popsán i v naší literatuře (SCHROPFER 2000). Což teprve potom úhyn sýčka v betonových budkách s podvodním dnem?! Nevýznamné („shovívavé“) mlčení mi bude jako již tradičně odpovědí, neboť argumenty došly... Drsný povrch sloupu sýčka nijak nevaruje, jak tomu může být u plechových a plastových částí staveb. Noční pták do dutiny nevidí dále než několik decimetrů. Zbytek pěkné dutiny za něj nikdo neprozkoumá. Myslíte, že když se po hlavě spustí do desetimetrové šachty, na jejímž dně je byť jen 10-
Jak jsem již uvedl, chataři ani po opakovaných nálezech kroužkovaných puštíků se neobtěžují s tímto problémem kontaktovat kompetentní orgány. Když potom ani myslivci nezadělají pletivem smrtonosný komín, ve kterém po desetiletí vymetají uhořelé puštíky, mohu se oprávněně domnívat, že pokud lidé nacházeli JEDNOTLIVĚ uhynulé sýčky ve vesnické zástavbě, problém (ne)řešili obdobně. Pokud pták ještě žil, tak ho vypustili a tím celou záležitost považovali za vyřízenou. To bylo v těch šťastnějších případech. Ptáci v komínech opravdu hynou, často hromadně i v řadové zástavbě, kde by to člověk vůbec neočekával. Přítel J. Vystrčil mě v debatě na toto téma řekl, že v krbovém komíně našel mrtvolky asi 10 vrabců a sýkor (v průběhu dvou let), ve vedlejším komínu mrtvou sovu pálenou. Kromě mě se o tom s nikým nebavil…Někteří kolegové mě totiž v debatách o úhynu sýčka vyvrací teorii smrtících pastí s argumentem, že „o tom v životě neslyšeli“...tedy alespoň pro ty, co umějí číst: např. nejméně 2 ze 4 nálezů kroužkované sovy pálené z poslední doby se týkají úhynu v komíně (CEPÁK @ kol. 2006).
Nejčastější reakce oponentů na můj názor o nebezpečnosti komínů je lakonické: „Komíny byly vždycky“. Samozřejmě, že v kamnech se topí odpradávna. Ale komínů určitě nebylo tolik jako dnes. Co je ovšem velmi důležité: vedle komínových dutin měly staré chalupy spoustu přístupných zákoutí v půdních prostorách nebo přilehlých chlévech a kůlnách. Tedy poměr jedné jediné(!!!) nebezpečné komínové dutiny k použitelným (resp. bezpečným) byl velmi široký- ve prospěch těch PRO-sýčka, odhadem 1:10.
Na starých fotografiích většina domků má jeden cihlový komín, ve kterém celoročně při vaření topilo. Kouř a horký vzduch byl pro ptáky varovným signálem. V dnešní zástavbě není výjimkou 5 i 8 keramických komínů na jedné střeše. A zdaleka ne ve všech se permanentně topí. Najde-li majitel při občasném vymetání sazí nebo popela mumifikovaného nebo zuhelnatělého ptáka, pohodí ho do smetí nebo zahrabe. Když jsem při namátkových rozhovorech s majiteli tzv. Baťových domků v městské části Podvesná ve Zlíně vznesl dotaz, zda nacházejí při vymetání komína nějaké mrtvé ptáky, ve většině případů byla odpověď kladná: „Jo, sýkorky, někdy aj čtyři. Taky vrabce, někdy kosa“. Nabyl jsem jednoznačného dojmu, že nálezy jakéhokoliv ptáka (tím spíše obyčejného) lidi nechávají v drtivé většině lhostejnými a není mi znám případ, že by to někdo řešil „úředně“.
Na základě svých dlouholetých zkušeností jsem došel k závěru, že HLAVNÍ příčinou katastrofálního úbytku sýčka nejsou ani tuhé zimy, ani nedostatek potravy, ani vliv predace, pesticidů či dopravy, nýbrž GLOBÁLNÍ SÍŤ SMRTONOSNÝCH DUTIN. Přestože místy lze ještě najít vhodná potencionální hnízdiště pro sýčka, poměr nevhodných („živolovných“) dutin k vhodným je velmi široký (odhadem 10:1, v „zaostalejších“ oblastech 1:1), dnes tedy v obráceném pořadí než před sto lety. Jak již bylo zmíněno výše, sýček prolézá ze zvědavosti (téměř?) všechna temná úzká zákoutí coby možný úkryt nebo hnízdiště. Argument oponentů : „Vždyť na farmě má pověšené dvě budky!“ doplním otázkou: „A dali jste mu to písemně?“ Kritici antropomorfismu se totiž chytají do vlastní pasti, když inteligentně rozlišují budky a vhodné dutiny pro sýčka (máme alibi- nabídka existuje) od nevhodných a smrtonosných. Tyto pojmy jsou výtvorem lidského mozku, pták se na to dívá čistě intuitivně: temný úzký prostor. Ani když skončí v „pasti“, nenapadne ho „volat o pomoc“, jelikož si blížící smrt zřejmě neuvědomuje a tiše odejde, resp. vymizí z tohoto světa.
Je-li šance na přežití při tzv. ruské ruletě 5:1, sýčkovi jsme „nabídli“ šanci 1:10. A to už potom není hra, nýbrž „humánní“ poprava v ekologické (spíše neekologické) pasti. Z právního hlediska je to smrt z nedbalosti. Jenže zde se nejedná o jedince druhu Homo sapiens, nýbrž o obyčejného sýčka…
Úhyn ptáků po nárazu do prosklené plochy byl již zmíněn u mortality krahujce. Dnes jsou v noci nasvícené celé haly a dílny, nelze zapomenout ani na domácnosti. Sýček pohybující se v noci v zástavbě může být přitahován právě těmito nasvícenými interiéry a při pokusu vletět dovnitř utrpí smrtelný úraz po nárazu do skla. Zde opět žádná statistika neexistuje, avšak např. jedno ze dvou telemetricky sledovaných mláďat v roce 2006 z bartošovické odchovny bylo zakrátko nalezeno u zámku mrtvé s frakturou lebky (P. Orel in litt.). Běžně nalezeného sýčka nikdo nepitvá ani nález nehlásí. Proto se lze domnívat, že mortalita mláďat po nárazu do skla může být srovnatelná se ztrátami po kolizi s dopravními prostředky.
Tímto více méně teoretickým pojednáním postaveném na přímých i nepřímých důkazech bych rád podtrhl poznatky PYKALA et. al. 1994 nebo KOWALSKIho et. al. 1991, kteří popisují výskyt sýčka v zástavbě charakterizované jako zanedbaná příp. opuštěná. Ano, ruiny se spoustou děr a dutin je to, co sýček na dnešní moderní zástavbě nenajde. Člověk způsobil svou činností vyhynutí velkého počtu zvířat. Buďto přímo –lovem, nebo nepřímo, v důsledku destruktivní činnosti. Že do tohoto pojmu (destrukce) zařadím i výstavbu sterilních sídel s převahou svislých hladkých dutin, přivede asi hodně čtenářů do rozpaků, protože jejich víska se jim zdá hezká, žel sýčka v ní nenajdeme, podobně jako vrabce nebo vlaštovky. A jedna či dvě vyvěšené budky na převahu stovek svislých hladkých dutin je pouhá hra na alibi.
Navíc tyto budky pro sýčka mají většinou vletový otvor
Jedinou záhadou v „kauze Sýček“ pro mě je, zda přežívající synantropní (tedy městské a vesnické) populace sýčka jsou natolik vyselektované a opatrné, že již mají určitý druh klaustrofobie z „podezřelých“ dutin. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak je možné, že ještě vůbec nějací sýčci existují. A také jsem přesvědčen, že pokud by sýček nehnízdil v dutinách, nýbrž na hnízdech strak a veverek po způsobu kalouse, nebyl by zanesen v Červené knize, ale početností by se jiným běžným druhům sov vyrovnal. Ovšem to je oblast sci-fi, resp. čisté teorie. Řešení tristní situace sýčka vidím mimo jiné v eliminaci pastí, resp. všech smrtonosných šachet, komínů, okapů a sloupů. Většina čtenářů se mnou nemusí souhlasit a myslet si o příčinách úbytku své. Pokud ale víme- a to víme moc dobře, že ptáci hynou v těchto architektonických prvcích, je z „principu předběžné opatrnosti“ naší povinností tyto věci řešit. Jen ten princip bych si dovolil po zkušenostech pojmenovat trochu jinak: Antiprincip zarputilé lhostejnosti. Tímto výrazivem zřejmě popudím řadu kolegů, kteří zastávají názor, že „komíny nemají žádný vliv“. Podle této logiky potom také v místnosti zavěšená mucholapka, na pařezu zapomenutá láhev s limonádou nebo prosklená ptačí voliéra také „nemá vliv“ na mortalitu osazenstva daného prostoru. Ovšem takové „stanovisko“, resp. „názorový postoj“ nemá vliv na ekologickou logiku.
Totiž: predátor- to nejsou jen ostré zuby nebo zahnuté drápy. Predační tlak se netýká jen vztahu zvíře-kořist a zvíře-lovec. Již Homo habilis lapal zvířata do vykopaných zakrytých jam. Homo sapiens dodnes lapá škodnou (lišky, kuny) do umělých nor a truhlíků, v nichž někdy skončí i ptáci. Tentýž tvor spíše nechce než nemůže pochopit, že past funguje vždy, přestože to vlastně past ani není, resp. nebylo to úmyslem… Čím dřív si svůj omyl uvědomí, tím dřív se opět dočká večerního „Půůjď“.
Lze pasti eliminovat?
Zcela nepochybně ano. Je to pouze otázka priorit a správných rozhodnutí. Pokud víme o tom, že ptáci lozí do svislých dutin, ze kterých se již nedokážou dostat ven, máme dvě možná řešení: nouzový východ nebo zakrytí horního otvoru, resp. vstupu. Pokud člověk dokáže na ptáky vyzrát tím, že jim instalací mřížky zamezí hnízdit v horizontálních šachtách, je analogický postup u vertikálních šachet nasnadě. Pokud tento postup není striktně uzákoněn ještě neznamená, že tomu tak nemůže být v budoucnu. Cílem tohoto příspěvku je právě iniciovat taková opatření . A nepůjde přitom o nic převratného, pouze důsledné plnění stávajících stavebních předpisů.
Betonové sloupy mají předepsaný klobouček. Na starých typech sloupů byl betonový klobouček, který lépe odolává větru a slunci, než „moderní“ plastová placička. U ní je to otázka několika málo měsíců, kdy se ocitne vlivem vysokých teplot a silného větru na zemi. Řešení vidím v instalaci betonového kužele, vetknutého špicí do otvoru tak, aby tři čtvrtiny objemu byly v dutině a nevznikalo riziko vyfouknutí větrem. Ideálním řešením by byla výroba jiného typu sloupu, který by neměl dutinu po celé délce tělesa, nýbrž v horní části by byla přepážka, která by oddělovala spodní „hluchý“ prostor od komory použitelné ptáky, tj. 40-
U okapových svodů na plochých střechách trvat na instalaci plastových košíků, aby kromě ptáků se do roury nedostalo listí, na střeše uhynulí ptáci, balónek a jiné předměty. U šikmých střech a kanalizovaných svodů vytvořit normu, aby spodní koleno mělo únikový otvor, který tam již fakticky je- tj. kovový poklop odstranit, aby většina ptáků mohla se jím dostat ven (obr.?). Nebo se vrátit ke starému způsobu, kdy voda z roury protékala mřížkou instalovanou v úrovni země.
U větracích šachet nainstalovat ochrannou mřížku, jak je tomu u vodorovných šachet.
Nejsložitější řešení, resp. nejdražší řešení bude pravděpodobně u komínů. Ve většině případů by zřejmě postačilo opatřit komín stříškou, ideální je ovšem moderní točící se růžice, která svým žebrováním propouští horký vzduch, pták tudy určitě cestu hledat nebude.
Repatriace aneb vypouštění sýčků z odchoven
Kdybych to nezažil na vlastní kůži, tak bych tomu neuvěřil. Tedy tomu, jaký „problém“ dovede kovaný byrokrat vytvořit ze zcela legálního a legitimního opatření. Je-li v dnešní přírodě katastrofální situace s početností sýčka a existují-li zcela legální chovy sýčka obecného (zooparky, záchranné stanice, soukromí chovatelé), je snad zcela logické usilovat o vypuštění části mláďat do volné přírody. Tedy samozřejmě po dostatečné (6-8 týdenní) aklimatizaci na vhodné lokalitě a schopnosti mláďat umět lovit kořist.
Je vskutku nepochopitelné, jakým pseudoproblémem dovede žít dnešní státní úředník a ještě se tvářit hrdě jakožto „zastánce zákona“. Vypouštění mláďat považuje za zbytečné (mrhání prostředky), příroda prý si dokáže pomoci sama… Doufejme, že v budoucnu převládne konstruktivní ochranářský názor a projektům s vypouštěnými mláďaty bude věnována patřičná pozornost a péče. Pořekadlo Kdo nic nedělá, nic nepokazí by se kriticky ohroženého sýčka týkat nemělo. Je třeba hledat způsoby vypouštění na vhodných lokalitách a s úspěšnou metodikou ostatní ochranáře seznámit