Ekologická i ekonomická strniště - fikce nebo reálná varianta?

06.03.2008 00:09

 

Tento článek vyšel v časopise Myslivost 9/2006 s minimálními úpravami.

Ekologická i ekonomická strniště - fikce nebo reálná varianta?

Úvodem

Na začátku byly husy. Ty hloupé husy sešikované v geniálním aerodynamickém klínu. Večer, když jsme s Radkem natahovali sítě na odchyt mých žlutookých miláčků, tedy kalousů pustovek, husy vyletovaly na pastvu do polí. Desítky, stovky, tisíce severských migrantů kejhají ve výšce na pozdrav. Ráno, kdy po probdělé noci oči pálí a zívání nebere konce, husy se vracejí z dálky zpět na nádrže. Adrenalin z kroužkovací nirvány je spálený, lovecká vášeň ukojena: devět pustovek, šest kalousů ušatých. Na konec září dobrý počet. Za čtrnáct dní do kraje pod Pálavou zavítám zas.

Vyšlo mi to až za měsíc. A hle, husy již nelítají ve výšce, ale se soumrakem usedají kilometřík od nás na kukuřičná a slunečnicová strniště. Je jich tu pěkných pár tisíc. Při další návštěvě odchytové lokality na konci listopadu je místo prostřeného stolu nehostinná pláň. Po hroudách hluboké orby klopýtá stádečko srnčí zvěře a míří k poli se zbytky cukrovky. Se soumrakem dosedá několik hejn hus. Kachen je také požehnaně, nejdou ani spočítat. Je úplněk a ptáci tvoří jeden vzdušný most. Ačkoliv hlásí mrazíky, vyrážím opět vstříc prochozené noci. Je začátek prosince, a to není pro zimomořivce ten pravý čas, ale povinnost je povinnost. To bych si dlouho vyčítal, že jsem byl „měkkej“.

Vysedám z auta a do nosu mě udeří závan čpavku. No jo, na pole s tunami skrojků a chrástu se vyváží kejda, popojedu o kousek dál. Kolem sítí chodím až do rána, ale výsledek je slabý. Zřejmě i sovy odpuzuje nepříjemný zápach. Husy lítají vysoko, míří někam na Znojemsko, možná až na Vysočinu. Na vyrašeném osení se popásá pěkné stádečko srnek, poněkud menší je na řepce. Při únorové návštěvě oblíbené lokality je pole po řepě stále skrápěno močůvkou a tak tu moc zvěře není. Ozimy již narostly, takže skýtají zvěři dostatečný zdroj.

Intenzita, intenzita, intenzita...

Moderní intenzivní zemědělství od základu změnilo tvář krajiny. Co často nazýváme honosně kulturní krajina, resp. kulturní step, je vlastně pojezdová dráha pro traktory, kombajny, sekačky, postřikovače apod. Že zde mají domovské právo také různí živočichové, od prvoků až po ptáky a savce, jsme se jaksi naučili ignorovat. Diktátor Trh a vidina přeplněných regálů ospravedlňuje náš mírně pokřivený vztah k matičce zemi a ke všemu živému.

Je jasné, že šetrné sečení kosou patří minulosti. Rovněž tak mozaikovitá pestrost políček a květnaté louky, kde zpěv skřivanů a čiřikání koroptví se neslo z mnoha směrů. Sysel, drop a koliha byli vyhubeni téměř úplně. Během několika málo desetiletí početnost většiny zvířat poklesla na zlomeček stavu. Ačkoliv se považuji za mladého, jsem bohužel již pamětník. Ale mít hlavu jen na archivování vzpomínek? To je nelichotivá představa pro zemědělského inženýra. Dá se vůbec s tímto neblahým břemenem nedávné minulosti něco dělat? Jsem přesvědčen, že dá. Ekologie není ani ideologie, ani třešnička na dortu. Je to zcela legální vědecká disciplína, která svůj boj s technokraty většinou prohrává. Stará pravda říká, že kde je vůle, tam je i cesta. Cesta, jak dokázat kabinetním ekonomům, že lze sloučit zdánlivě neslučitelné. Jen mít možnost věc někde odzkoušet. Jako městský bezzemek, který o práci faremního zootechnika přišel při transformaci, těžko mohu svoje vize sám někde realizovat. Napíšu jim tedy!

Hned první kontakt s dotčeným ústavem mě přesvědčuje, že kapři si rybník nevypustí. Systém dotací je nastaven právě tak, jak potřebují a o pochybné experimenty nestojí. Rozesílám tedy dopisy na adresy dalších zainteresovaných stran, které se s podobnými problémy setkávají dnes a denně. Odpověď přichází a já s radostí vítám možnost publikovat některé myšlenky v odborném mysliveckém periodiku. Mezi myslivci je řada agronomů, pro které nebude jistě problém udělat menší ústupek v zájmu snížení ztrát na ozimech při současném zkvalitnění péče o zvěř.

Hluboká orba na jaře(?)

Ne, nešálí vás zrak. Hluboká orba se přece provádí na podzim!... A o to tady právě jde. Provádí se zpravidla na podzim. Toto pravidlo, dle mého názoru, je spíše zažitá tradice, než poznaná nutnost. A že zvyk je železná košile, není třeba zdůrazňovat. Zajisté jste již někdy viděli strniště, které se nestihlo v termínu zaorat, nebo se plánovaně určilo jako plocha pro vyvážení močůvky. Ponechané strniště má pro zvěř ohromný význam. Jednak se zde v průběhu zimy může krmit na zbytcích ze sklizně, a také je to plocha vhodná k přesunům a odpočinku. Devastující podzimní hluboká orba totiž promění polní biotop zvířat v hrbolatou, blátivou a pustou pláň. Dezorientovaní a vyhladovělí zajíci a srnci, kterým mnohatunový traktor rázem zničí jejich teritoria i potravní zdroje, končí často pod koly projíždějících aut, neboť zvláště po deštích jim vozovka a přilehlé příkopy skýtají „pevnou půdu pod nohama“.

Rovněž bažanti, ale i husy, jeřábi, havrani, holubi a spousta dalších ptáků přivítá možnost nakrmit se na kukuřičném nebo slunečnicovém strništi. Takové nezaorané strniště nahradí desítky, možná až stovky zásypů! Navíc zvířata jsou rozptýlená a nedávají predátorům příležitost počíhat si na ně u jediného zdroje obživy, u krmelce nebo zásypu. A čím déle mají potravní zdroje na strništi, o to méně se věnují ozimům.

Jako kluk jsem byl několikrát svědkem, jak zásyp krytý trnkovým křovím navštěvoval místní poberta, který choval slepice a králíky v chatce za městem. Svým halasným odkašláním se vždy prozradil dřív než mě uviděl. Do batohu naházel čerstvě vyložené klasy a namířil si to k dalšímu objektu zájmu. Dnes už je to starý pán a s chovem dávno skončil. Také zásypů od té doby přiměřeně ubylo. U stávajících lze často vidět neuklizené plesnivé chuchvalce něčeho, co by mělo být krmení. Další argument pro přirozený zdroj. Vysbírat kukuřičné strniště trvá poněkud déle, navíc dnes již ani na vsi není mnoho chovatelů, kteří dříve pytlovali vydrolené klasy. Spočívá snad v tomhle ekonomika strnišť? Nikoliv.

Zvířata patří neodmyslitelně do zemědělské krajiny a je naší povinností poskytnout jim potřebnou pomoc. Pokud se nebudou pást na strništích nebo chodit ke krmelci, co dělají? Škodí…nebo přinejmenším poškozují. Tedy vracejí člověku to, co jim vzal. Protože pokud je řeč o škodách, je třeba se ptát, kdo komu škodí víc. Zda člověk zvířatům, nebo zvířata člověku? Zdroje potravy mezi oranicemi jsou totiž přes zimu značně omezené a vzcházející ozimy nebo pícniny nejsou energeticky tolik atraktivní jako zaorávaný kukuřičný klas. Zvířata se tedy orientují na to, co jim pole momentálně nabízí. A nebývá toho mnoho. Klíčící obilky jsou citlivé na vytažení, proto místy mohou vznikat prořídlé porosty. Pícniny a řepka snášejí pastvu lépe a k viditelnějšímu poškození zde nedochází. Po ukousnutí vrcholového pupenu řepka obráží a vytvoří nový. Ovšem prase dokáže najít a vyrýt zaoraný klas i na ozimu, takže na místě jámy již obilí neroste.

Největší škody na ozimech ale působí drobné, zato však početné a aktivní zvířátko- hraboš polní. Již jen kvůli němu stojí za to nechat část strnišť přes zimu. Podzimní orbou se sice zahubí valná část hrabošů, hodně jich však přeběhne na nově založené porosty. Aby se hraboš nasytil, musí zkonzumovat hodně malých vzcházejících lístků nebo zasetého zrní, čímž vznikají vykousaná kola. Trávení hraboše je problematické, možná až neetické, neboť při něm hynou vedle zajíců jeho přirození regulátoři, tedy poštolky, káně a zejména sovy, které myš polykají vcelku. Zásah rodenticidy se často provádí již při nízkých stavech hraboše, kdy vlastně ani není nutný, protože škody vznikají až při vyšší početnosti hlodavce. Hraboš do přírody prostě patří, a pokud není, orientují se šelmy a dravci na jinou kořist.

Risk je zisk

Ekologie není žádná velká věda, je to umění dívat se a přemýšlet. Co se stane, když kukuřičné strniště bude zaoráno až na jaře? Třeba ne celé, dejme tomu polovina, postačí i čtvrtina pro experiment. Porovnejte úrodu z plochy zaorané na podzim s tou z jarní zaorávky! Tvrdím, že rozdíly budou nevýznamné a budou vykompenzovány vedlejšími efekty: tj. nižšími ztrátami na okolních založených ozimech a také snížením ztrát na zvěři v průběhu podzimu a zimy. Jarní zaorání kukuřičných a slunečnicových strnišť má význam především v silně zazvěřených honitbách, kde dopad na chování zvířat, jejich kondici a mortalitu je nejmarkantnější.

Obavy, že nepooraná půda si přes zimu „neodpočine“, nejsou na místě. Viděl jsem mnohokrát vymrzlé nebo nevzešlé ozimy, a porosty na těchto znovu osetých plochách s jarní zaorávkou byly srovnatelné s těmi na honech se zažitou agrotechnikou. Rovněž tak strniště určené pro zimní odvoz močůvky nebo pole s nesklizenou kukuřicí měly v následujícím roce srovnatelné porosty jařin.

Množství biomasy zapravené do půdy na jaře bude téměř identické. Zaplevelení se přes zimu nezvětší. Rozkladné procesy započaly na povrchu již na podzim a po jarním zaorání pokračují. Zejména na lehkých písčitých a hlinitopísčitých půdách to nebude žádný neřešitelný problém. Březnové slunce a vítr osuší hroudu během několika málo dní a může následovat běžný agrotechnický postup. Na termín setí nebo výši úrody bude mít jarní zaorání jen minimální vliv. Předpokladem pro takový ekologičtější postup jsou tedy především půdní a klimatické podmínky, neboť na strojový park a organizaci práce neklade změna termínu větší nároky.

Procento pro přírodu

Jedno procento zajisté není mnoho. Tedy jedna setina z výměry orné půdy ponechaná přírodě. Představíme-li si takový zatravněný biopás s keři a vhodnými dřevinami široký 3 m, který rozdělí nekonečnou monokulturní pláň na různá pole široká 300 m, uděláme velkou službu ekologii krajiny a potažmo zvířatům. Nárůst početnosti zvířat lze následně vyčíslit minimálně v desítkách procent. V podstatě by stačilo obnovit některé cesty ze starých katastrálních map. Koroptev nebo zajíc se na vyjeté koleji rychle po dešti osuší, dobře se jim po ní běží, a ve vhodný okamžik odskočí do krytu. Dřívější meze měly kromě svého hraničního vymezení i význam jako ideální stanoviště pro většinu polních zvířat. To, čemu dnes zasvěceně říkáme okrajový efekt, poznala většina sedláků intuitivně. Byli na poli denně, pěšky nebo s koňmi, a dívali se. Dnes se řítíme po asfaltu stovkou a ve spěchu ani nezastavujeme u přejetých zvířat uctít minutou ticha oběť hektické doby.

Jak odvést zejména zajíce, ale i jinou zvěř, dále od travnatých příkopů a lákavě posolených cest? Něco v tom směru se již praktikuje, jenže je to zatím málo. Myslivecká políčka jsou jen nesmělý začátek. Půlhektarové políčko na klidném místě ponechané nesklizené přes zimu je sice vydatný zdroj v době strádání, těžko lze ale zvířatům z celé honitby poručit, aby ho navštěvovala povinně. Zajíci, bažanti i srnčí zvěř jsou více či méně teritoriální a upřednostňují blízký zdroj potravy. Proto je lepší 5 desetiarových nudliček rozmístěných rovnoměrně po celé ploše.

Místo pesticidů genetika

Jsou pesticidy nezbytnou součástí našeho života? Jejich výrobci nám to zatím přesvědčivě sugerují. Naši pradědové jedy neznali a také se radovali ze sklizené vysoké úrody. Co to vlastně je vysoká úroda? 30, 50 nebo 70 metráků obilí z hektaru? Kde končí lidská touha po rekordech? Vždyť přece Česká republika (i EU) je ve výrobě potravin soběstačná a na většinu komodit jsou stanoveny přísné kvóty! Není tedy čas zastavit se a stanovit si nové priority? Potravin máme dost- zaměřme se tedy na jejich kvalitu! Pod pojmem kvalita si představíme čistý přírodní produkt, vypěstovaný s minimální aplikací pesticidů a konzervačních látek. Názor, že aplikace pesticidů je nutností, nesdílím. Budoucnost vidím ve vyšlechtění odolných odrůd, resp. pěstování takových plodin, které nevyžadují permanentní kropení pesticidy. Důležitá je ekonomika výroby a množství vstupů na jednotku produkce. Viděno nikoliv úzce očima agronoma počítajícího vlastní náklady, ale přes celkový efekt plynoucí z konzumace zdravých potravin. Tedy bez rizika alergií na rezidua pesticidů či výskyt jiných závažných onemocnění, která stojí společnost těžko spočitatelné náklady. Vždyť cena lidského zdraví je nevyčíslitelná. To je externalita, se kterou se dlouho příliš nekalkulovalo. A to jsou lidé až ve „druhém sledu“. První odskáčou pojezd postřikovače zvířata na poli, kdy jsou jedy nejúčinnější. Mysleme na to a snažme se omezovat četnost chemických zásahů. Dobře zapojený porost bez známek života je neradostným vítězstvím člověka nad přírodou.

Domnívám se, že tvář naší krajiny a potažmo výskyt či absence původních druhů fauny i flóry více vypovídá o naší mentalitě a kultuře, než množství navštívených divadelních představení, či výstavba pyšných sklobetonových „skvostů“. Ve světě lidí je to hra, ješitná póza. V přírodě vidíme realitu, skutečné drama, často tragedii, jejíž režie záleží na nás, na kompetentních lidech. Pokusme se alespoň někteří o happyend! Protože zásadnější změny samy od sebe nepřijdou. Dnešní maximalisté s nimi totiž příliš nepočítají. A přitom to nijak náročné není! Chce to jen dívat se, myslet a konat. A to by našinec měl zvládnout, ne?

Kontakt

Vyhledávání

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si www stránky zdarma!Webnode